Blog o psaní

Konec Harryho Pottera

Blíží se to, blíží…

A protože i já se počítám mezi fanoušky příběhů o HP, ráda bych teď, dokud jsou ještě všechny otázky otevřené, uvedla níže některé své osobní odpovědi, tipy a konstrukce do závěrečného dílu.

Vy, kteří tyhle příběhy čtete a těšíte se na překvapivé a napínavé finále, nyní vykliďte prostor tohoto blogu a mrkněte se radši třeba …sem. Čistě pro jistotu. Co kdybych se náhodou trefila?

Harry Potter x Voldemort

Poslední a klíčový viteál je buď Harryho jizva nebo Harry sám. Je to prosté. Představte si, že jste Voldemort a uvažujte: pokud skutečně existuje možnost, že by vás mohl ten usmrkanec porazit, je schránka jménem Harry Potter tím nejlepším místem, kam ukrýt část své duše. Ať totiž v závěrečném boji zvítězí kdokoli, VY zůstanete naživu každopádně. V lepším případě ve svém vlastním těle, v horším případě v tom jeho. HP bude možná v posledním díle série postaven před zajímavé dilema: mám si zachránit život a riskovat, že se Voldemort vrátí (a to přímo prostřednictvím mě samotného), nebo mám spáchat sebevraždu a pomstít tím rodiče, zachránit svět a tak? Hm…

Poznámka na okraj: tenhle detail by taky konečně věrohodně vysvětlil Harryho intenzivní duševní spojení s Voldemortem.

Poznámka na okraj II: Ve svých nejdivočejších představách si pohrávám s myšlenkou, že Harry se narodil s nulovým magickým talentem a všechny jeho výjimečné schopnosti jsou ve skutečnosti Voldemortovy. Kruťárna, co?

Severus Snape

Mňam!

Není to padouch. Alespoň ne v širším smyslu slova. Brumbála zabil proto, že si to ředitel sám přál. Kdyby totiž zůstal naživu, ohrozil by život svého studenta (Draka Malfoye), anžto by Voldemort docela jistě využil příležitosti a to blonďatý nedochůdče za nesplnění úkolu odpravil (a způsobil tak muka jeho neschopnému otci). Nemyslitelné. Snapea považuju za zástupce hodné strany nejen proto, že je to postava příliš důležitá a komplikovaná, než aby ji J.K. Rowling definitivně vyprofilovala už v šestém díle, ale taky proto, že mám svou osobní teorii týkající se Snapea a Harryho matky, kterou ale nebudu ventilovat, anžto je podložená jen mlhavým tušením. Jen uvedu, že v tomhle případě hraje zásadní roli láska, což bylo (je) Brumbálovo životní krédo a důvod, proč Snapeovi celou dobu neotřesitelně věřil.

Sirius Black

Ještě o něm uslyšíme. Funkce a existence portálu na ministerstvu kouzel, kterým tak příhodně propadl (údajně) do smrti, zůstala nevysvětlená. A taky je tu to nevyužité zrcátko. V každém dobře napsaném příběhu platí důležitá zásada: pokud ukážete v první kapitole pistoli, musíte z ní před koncem knihy vystřelit. Nepoužité předměty nemají na stránkách co dělat. A i když autorce těchhle příběhů vyčítají kritici leccos, je to skvělá vypravěčka se smyslem pro detail, která školácké chyby nedělá.

…To je prozatím ze zásadnějších teorií všechno. Kdyby mě ještě něco napadlo, ozvu se. A budu s napětím čekat, kolik jsem nastřílela bodů

Doktor Živago a James Bond

…Z toho by mohl být skvělý námět na příští bondovku. Pravda, bylo by třeba udělat pár změn, převážně geografického charakteru, ale „nepřátelské tajné služby ukradnou z letadla rukopis románu, aby ho mohly nechat vydat, protože autorova vlast má právě úplně jiné starosti“ mi zní dostatečně akčně a vesele. Alespoň potenciálně

Velké finále.

Na tohle se opravdu moc těšim!

Všimněte si, prosím, obzvláště třetího odstavce: „V ten den se na pultech objeví knihy v pevné vazbě pro děti a zvlášť pro dospělé – aby nikdo netušil, že čtou zrovna Pottera.“

No není to švanda?

Mimochodem, jestli máte rádi čísla a zajímá vás, co bude s celosvětovým knižním průmyslem po skončení série o Harrym Potterovi, mrkněte se na článek na webu The New York Times.

Sucho

Ahoj, všici!

To máme ale krásný léto!

Tedy až na bolestnej nedostatek deště…

Místní nás sice loni při stěhování upozorňovali, že v tomhle kraji bývá docela sucho, ale netvářili se při tom nijak tragicky, takže jsme je nebrali vážně. Ale měli recht.

Za poslední dva měsíce tu pršelo asi čtyřikrát. …No, pršelo… Ono záleží na úhlu pohledu. Zažili jsme jednu bouřlivou deštivou noc, jeden hustej déšť, kterej trval asi tři hodiny, a dvě pětiminutový spršky. Což je dost málo.

Jakmile roztál sníh (někdy v půlce dubna), pustila se maminka do zušlechťování úplně planý zahrady. A aby jí všechny ty vypiplaný kytičky, keříčky a jiný rostlinky neuschly, musíme je uměle zavlažovat. Městskou vodou. Denně to dělá tři čtvrtě hodiny čistýho času, a to máme zahradu prakticky prázdnou (člověk by nevěřil, jaký kvantum rostlinstva se dokáže na ploše osmi set metrů čtverečních úplně ztratit). Jsem moc zvědavá na účet od vodáren za letošní sezónu.

Že bychom si na zahradě radši stvořili poušť? Samej písek a kamení, netřesky a kaktusy… Bylo by to správně výstřední a ještě by nám zbyla spousta tisícovek, který by se daly utratit za něco zajímavějšího, než je voda

Tady vs. Tam

Lidem ve městě čas letí přímo hystericky, zatímco lidem na venkově se v klidu vlní. Ti druzí se sice taky dost často celej den nezastaví, ale jejich tempo je tak asi čtyřikrát mírnější. Zorání pole traktůrkem je práce pomalá. Převracení sena taky. Sázení zeleniny, kydání hnoje, sekání dřeva a krmení zvířectva rovněž.

Ve městě nemáte jinou šanci, než zrychlit. Skvěle je to vidět v podzemí. Ve špičce lidi dobíhaj metro, který jezdí jednou za dvě minuty, i když vlastně nemusej (například nespěchaj na autobus). Proč? Protože nemaj celý dlouhý dvě minuty na to, aby jen tak stáli a čekali. Dvě minuty bez jakýkoli činnosti jsou hříšně promrhaný, protože za dvě minuty se přece dá stihnout tolik věcí: vyřízení čtyř telefonátů, pořízení dvaceti kopií firemního memoranda, sepsání odpovědí na dva e-maily, rychlá svačinka…

Rozumím tomu. Ještě před rokem jsem dokázala život ve městě vnímat jenom v rozměrech start-cíl. Dostat se odněkud někam, něco vyřídit nebo obstarat – to byla ústřední životní (nebo přinejmenším pracovní) témata, která se navíc musela uskutečňovat co nejdřív. Režim „nestíhám“ byl pro mě norma.

Stačilo pár měsíců na venkově a duch města mě opustil. Klidně se uprostřed Václaváku zastavím jenom proto, abych se rozhlídla a nadechla, na chvíli se jen tak posadím a v klidu odpočívám nebo úplně bezdůvodně pozoruju, co a kdo se kolem mě děje. Dvě minuty pro mě nic neznamenaj.

Lidi na venkově možná nemaj tolik peněz, za který by si pořídili desítky věcí, o kterých si myslí, že jim chyběj ke štěstí, ale rozhodně maj nesrovnatelně víc duševního klidu a pohody. Všichni to víme, že jo? Městský i venkovský to slyšeli tisíckrát. Já taky. Ale je hodně zajímavý prožít tenhle rozdíl na vlastní kůži.

Taky vám to připadá podivný?

Na našem kostele opravili kousek střechy – konkrétně obalili bachratou barokní věžičku novými pláty nějakého načervenalého kovu. Blyští se tak, že mi do oken hází prasátka. Je to docela zajímavej postup prací, protože ten kostel se celej prakticky rozpadá. Zažloutlá oprýskaná omítka je přitom ten nejmenší problém. Mnohem horší je jeho celkovej sklon. Stěna s věžičkou a hlavním vchodem na západ nasměrovaná k silnici se totiž hrůzostrašně naklání a vypadá to, jako by se měla každou chvíli zhroutit. Stěny praskaj, plot kolem kostela a malýho hřbitova je rozežranej rzí a napůl zhroucenej. Schůdky vzhůru ze silnice ke kostelu jsou pokroucený a vachrlatý. Jediná čistá a kompletní věc široko daleko je bílá cedule s červeným nápisem VSTUP ZAKÁZÁN! Ten kostelík prakticky vypadá jako těsně před demolicí.

A oni vyměňujou střechu na věži!

…Copak mi asi uniklo?

Zítřejší počasí na vlastní oči

Včera v předpovědi počasí ukazovali, jak se stáčí studená (deštivá) fronta nad Evropou, a vypadalo to hodně zajímavě. Zvedá se z míst mezi Francií a Itálií stoupá až nad Anglii, elegantním pravidelným půlkruhem ji obíhá a začíná klesat zpátky na jih. Někde nad Rakouskem a Slovinskem se shromažďuje do hustých mračen. Vypadá trochu jako řecké písmeno omega. Zatímco v oblouku uprostřed téhle komplikované cesty není vidět ani obláček, ve stopách fronty putuje sytá běloba. A naší malou zemičku tahle fronta půlí na dvě oddělené části – v té východní je hnusně zataženo a možná i deštivo, v té druhé svítí sluníčko a tryskáče jsou to jediné, co obstarává bílé jizvy v modrém nekonečnu.

Obvykle předpovědi nesleduju, a když přece nějakou zahlídnu, hlídám si maximálně teploty. Ale ten včerejší obrázek mě zaujal. A vzpomněla jsem si na něj před chvílí při každodenní obhlídce nebe. Naše vesnice vypadá skoro idylicky – modrá obloha, zelené koruny stromů a červené střechy stavení. Za to na východním obzoru se husté a šedivé mraky v několika vrstvách pomalu posouvají k jihu. Hranice, kde se situace láme, je naprosto zřetelná.

Je docela vzrušující být na vlastní oči svědkem něčeho, co v jeden jediný okamžik (právě, když zvedám hlavu k obloze) ovlivňuje kousek života všech lidí nad velkou částí Evropy. A najednou mi ještě mnohem zajímavější přijde i to, že jsem si mohla tuhle událost prohlídnout pěkně ve velkém (nejen nad naším domem) už včera, než k ní vůbec došlo!

Začínám se bát...

Tak jsem se dneska dočetla, že film Šifra Mistra Leonarda (aneb DaVinciho Kód) stahuje z očí veřejnosti čím dál víc zemí.

Myslím, že dokážu pochopit, proč se kvůli naznačovaným teoriím vztekají katolíci, další křesťané a muslimové. Kdyby si někdo podobným způsobem „hrál“ s předmětem mé víry, kdyby znevažoval pravdu, kterou považuju za svatou, taky bych zuřila a možná bych se cítila ohroženě – citlivějším povahám může při sledování nabízených možností „alternativní historie“ připadat, že se jim otřásá země pod nohama…

JENŽE!

Z mého pohledu tenhle příběh není nic jiného, než napínavá fikce o historické osobnosti. Dana Browna k ní inspirovala sice dost odvážná, ale taky dost vachrlatá teorie několika autorů, kteří pro ni předkládají hodně sporné důkazy.

Mně osobně je ale v zásadě úplně fuk, jestli Ježíš Kristus skutečně byl ženatý a jestli měl nebo neměl děti. Prostě bych řekla, že to na jeho učení a jeho vlivu na celosvětovou kulturu dva tisíce let po jeho smrti (nebo nanebevzetí) naprosto nic nemění. A přála bych si, aby věřící křesťané tenhle můj postoj respektovali stejně, jako já respektuji to, že něčemu hluboce věří. Pokud se cítí být celou tou divokou teorií o Ježíši plodícím potomky po lidsku a způsobem její prezentace pobouření a uražení, mají veškeré právo knížku i film ignorovat, nebo je hlasitě odsuzovat, nebo se účastnit veřejných diskusí, ve kterých se budou snažit nám ostatním vysvětlit, co je na celé věci tak strašlivě popuzuje.

Ale v žádném případě nemají právo bránit mně ani komukoli jinému v přístupu k filmu nebo knížce nebo jakékoli teorii!

Připadá mi nebezpečně v nepořádku, aby o tom, jestli budu mít možnost shlédnout nějaký film, rozhodovali lidé, jejichž víru nesdílím, a to právě jen na základě své víry.

A co se titulku týče – možná se u mě projevují sklony k paranoie, ale opravdu se začínám bát. Jestli jedna jediná skupina získá takovou moc, aby mohla rozhodovat za celou společnost (na začátku například tím, že prosadí stažení filmu nebo knihy z trhu), nejspíš nás čekají opravdu pekelné časy…

Krajané, díky :o)

O tom, že levice nebude mít v parlamentu většinu, rozhodly poslední minuty a poslední stovky voličů – ze zahraničí. Naši světoběžní krajané dali víc než polovinu svých hlasů ODS, zatímco druhá sociální demokracie obdržela něco málo přes patnáct.

Prezidentské volby ve Spojených státech, ve kterých před lety rozhodovaly pouhé desítky hlasů, na mě tenkrát působily jako historka z panoptika kuriozit. Ani by mě nenapadlo, že dalším exponátem budou volby do naší sněmovny.

Jedna moje kamarádka věří, že kdesi nad námi se všemocné postavy baví přesouváním figurek bezmocných smrtelníků z jednoho průšvihu do druhého. Když tak koukám na výsledek víkendových voleb a na okolnosti, které o něm rozhodly, tak jí dávám za pravdu: někde nahoře se teď kdosi zlomen v pase chechtá a plácá do stehen

Osobní volební tip

Volit přijde minimálně o deset procent víc lidí než v minulých parlamentních volbách.

Vyhraje ODS, která dostane přes 35% hlasů.

(ODS budou volit i lidi, který chtěli původně odevzdat hlas nějaký menší straně, ale zdolala je noční můra pokračování vlády ČSSD.)

Tak schválně