Blog o psaní

Hubnutí V.

Anžto se mi Honza postaral o reklamu (dík!), rozhodla jsem se sepsat další díl seriálu na oblíbené téma.

Tentokrát se pustím do boje a začnu válečným pokřikem číslo jedna:

1. SMRT DIETÁM!

Pravda, nechci jim tak úplně křivdit. Jsou diety, které mají své opodstatnění. Například mojí kamarádce kdysi ošklivě onemocněla játra, takže se několik měsíců směla živit jenom jablky, mrkví, rýží a starými houskami. Jasně, tohle skutečně JE extrémní případ. Jenže stejně tak jsou extrémní skoro všechny diety, které se vyskytují v populárních časopisech. Je jedno, jestli vám doporučují krmit se celý týden salátem a vajíčky nebo vypadají na první pohled vyváženě, pestře a rozumě. Postrádají jeden zásadní moment: totiž VÁS. Je možné, že se vám nějakou neuvěřitelnou osudovou shodou okolností podaří jednoho dne narazit na veřejně dostupnou dietu, která vám bude do puntíku sedět. Ale velké šance vám nedávám.

Důvod je prostý, milý Watsone! Například já odmalička nesnáším růžičkovou kapustu a rozhodně nemusím zelí. Taky mám potíže se štítnou žlázou. Nikdy mě nenapadlo dávat tyhle dvě věci do souvislosti, tedy dokud jsem se v jedné chytré knížce nedočetla, že růžičková kapusta a zelí obsahují látky, které brání vstřebávání jódu. A jód je to, co potřebuje ke správnému fungování právě štítná žláza.

Jestli na celém světě existuje někdo, kdo ví, co máte jíst, jste to VY. Váš organismus, vaše orgány, váš mozek.

Populární diety jsou jenom taková legrace. Neberte je vážně. Když budete mít náladu na dobrodružství, klidně si střihněte pár dní nějakého toho předkresleného jídelníčku, ale berte to jako hru. Experiment. A vyhodnocujte. Co vám dělá dobře a co ne. U čeho rádi zůstanete a co s ještě větší chutí opustíte. Není vaší povinností diety dodržovat. Ani náhodou!

Jen tak pro zajímavost, abyste viděli, jak takové naslouchání sobě sama v praxi vypadá: momentálně žiju nejvíc z pomerančů, ovesné kaše a müsli, které si namáčím do horkého mléka. Jím samozřejmě i jiné věci (jako například dva karbanátky, půl krajíce chleba a lžíci hořčice dneska k obědu). Ale hlavní potraviny jsou ty výše uvedené. Většinu podzimu jsem se stravovala převážně jogurty a jablky. A měla jsem období (kupodivu nikoli kolem vánoc), kdy si můj organismus říkal o banány, paštiky a čokoládu. A během všech těchhle období moje váha klesala. Čímž se dostávám k druhému bojovému heslu:

1. STAČÍ MÍŇ!

Víte, co mají společného naprosto všechny diety a redukční jídelníčky po celém světě? Co se NIKDY nemění, ať už se máte podle doporučení krmit celý den šunkou, nebo do sebe v šesti porcích vpravit přiměřenou část bílkovin, sacharidů a tuků dle své krevní skupiny? Odpověď je: množství. Žádný objev. Ale chápete, jaká základní pravda se za tímhle uvědoměním schovává? Jediná důležitá věc je, abyste nejedli víc, než vaše tělo spotřebuje. Důležité je, že nemusíte počítat kalorie (i když můžete, jestli vám to dělá dobře), nemusíte si ani vědomě hlídat zastoupení základních živin. Váš organismus se o to postará. Vaše jediná práce je naučit se naslouchat svému tělu.

Ono to jde jedno s druhým. Když se naučíte správně rozklíčovat, na co přesně má vaše tělo v každou konkrétní chvíli chuť, a pěkně mu posloužíte, začnou vám najednou stačit mnohem menší porce. Pokud svůj organismus násilím krmíte kuřetem ve chvíli, kdy by si spíš dal grapefruit (případně naopak), nic tím nevyřešíte. To první si tělo uloží na horší časy, protože to momentálně k ničemu nepotřebuje, a na to druhé stejně chuť mít nepřestanete. Organismus bude dál trvat na tom, abyste doplnili nějaký ten vitamín C.

Takže pokud to se zeštíhlením myslíte vážně, diety vám nepomůžou. Rozhodně ne na dlouho. Za to vám hodně pomůže, když se naučíte rozpoznávat, na co máte doopravdy chuť.

Až to začnete zkoušet, čeká vás pár překvapení – budete mít chutě na úplně nové věci. A taky se může stát, že si vaše tělíčko bude i nadále žádat lahůdky, které by vám nejspíš každý soudný dietolog rozmlouval.

Řiďte se tím, co vám říká váš organismus, buďte na sebe hodní a ještě si taky přečtěte tenhle příspěvek, protože jsou v něm sepsané mé vůbec nejdůležitější poznatky.

A jestli se pustíte do zeštíhlování, držím vám palečky

Hračka

Tak tohle jsem já…

Jestli se vám líbím, jestli se právě strašně nudíte a jestli chcete taky takovej pěknej obrázek, mrkněte se na Meez. Ideální místo pro hračičky ;o)

Baf! ...Jsem zpátky.

O dva měsíce později…

Ne, že bych se celou tu dobu vyloženě flákala. Překladů bylo hodně, učila jsem se písničky Pětníku, abych mohla za pár týdnů dočasně převzít štafetu od Manči, vzala jsem roli v jednom divadelním představení (premiéra by měla být v dubnu) a taky se rozběhla příprava na přijímačky na vysokou. Člověk by nevěřil, jak těžký je najít na českým vzdělávacím trhu instituci, která by nabízela vysokoškolský studium jazyka a literatury pro zaměstnaný (tedy v kombinovaný formě). Naštěstí jsem jednu takovou sympatickou a progresivní univerzitu našla.

Jo, a taky jsem byla skoro měsíc marod. Nejspíš mě vyčerpalo intenzivní podzimní hubnutí. Shodila jsem vsazených deset kilo, takže výhru mám v kapse, ale jakmile udeřila poslední vteřina sázkovýho období, s velkou chutí jsem se vrátila ke svýmu nenásilnýmu systému dvou až tří kil za měsíc. Nemám potřebu pospíchat. Už teď vážim tak málo, že se mi o tom za posledních patnáct let ani nesnilo. A i když nějaký h(ř)motný rezervy pořád ještě zbyly, nijak extrémně mě neomezujou. Takže… Jen klídek! (Koho poslední ten poslední výkřik zmátnul, nechť si přečte Poslední kontinent od Terryho Pratchetta.)

Tolik k výmluvám.

Od dnešního dne se přestanu chovat ke svýmu blogu jako zlá macecha a stanu se dobrou kámoškou. Asi. Myslim.

Uvidim…

Hubnutí IV - Pauza.

Je to tady!

Jednou to přijít muselo.

Jsem marod.

Teda přesněji řečeno: není mi zle, nemám horečky, nesmrkám, nekašlu a nic mě nebolí. Akorát že můj starej známej (doposud vcelku mírumilovnej) chronickej zánět nosohltanu se rozhodl rozšířit území a začal okupovat cestu k mýmu levýmu uchu. A protože evidentně nabyl na síle a nedalo se odhadnout, kam až by byl schopen bitevní frontu posunout, je třeba konečně zahájit aktivní a nemilosrdnej protiútok a jednou provždy se ho zbavit.

Takže jsem vyfasovala dvoje pekelný antibiotika, jedny na polykání a jedny na inhalování, a začínám se léčit. Chvíli jsem uvažovala o tom, že bych třeba nemusela přerušit každodenní hodinovky na rotopedu, když mi přece nic není, že jo! Jenže instinkt mi říká, že organismus naládovanej antibiotikama má dost práce s udržením se v chodu a že bych mu tu práci nemusela ještě komplikovat fyzickým vyčerpáváním se. Takže příštích sedm dnů budu odpočívat, relaxovat, psát, číst si, plánovat, čumět na bednu, válet se…

I když…

…Mimochodem, nevíte někdo, jestli se k antibiotikům nepřátelskejm vůči všemu kyselýmu můžou konzumovat jogurty?

Hubnutí III

…A jsem za polovinou!

65.7 kilo.

Jsem dobrá!

Vykašlala jsem se na prográmek. Ono je užitečný mít přehled o tom, kolik energie člověk každej den natankuje. Ale když jsem se u oběda přistihla, že zvažuju, jestli si můžu dát ještě jeden brambor, aniž bych překročila doporučenou denní kilojoulovou kvótu, bylo mi jasný, že je načase vyklidit pole a vrátit se ke starejm dobrejm instinktům.

Hubnutí II.

Aktuální situace: 13 off : 15 to go!

Překvapení č. 1

Když má člověk hodně velkou nadváhu a chystá se zhubnout, počítá většinou se změnou jídelníčku a nějakým tím pohybem a tuší cosi o těžkostech jako je například "zásek" (což znamená několik týdnů ani deko dolů, případně dokonce i nahoru při intenzivním posilování). Ale nikdo ho nepřipraví na to, že jednoho dne zahlídne svůj odraz ve skleněný výloze a NEPOZNÁ SE! Jasně – najednou vypadáte líp, což je samozřejmě skvělý. Potíž je v tom, že nevypadáte jako VY (nebo to, za co jste se půlku života považovali), ale jako někdo úplně jinej. Je to divný. Příjemný – teda alespoň po prvotním šoku. Ale divný…

Překvapení č. 2

Dlouho, opravdu hodně dlouho jsem si nedovedla představit, že bych někdy byla ochotná sledovat energetickou hodnotu potravin. Víte, co myslim: ty ošklivý tabulky s malinkatejma číslíčkama na každým pořádně zabaleným kusu žvance. Měla jsem představu, že takový počítání zabere příliš mnoho vzácnýho času a stejně nemůže bejt přesný, protože není jablko jako jablko a dokonce i složení jednoho a toho samýho produktu (jogurtu, například) zákonitě musí kolísat v závislosti na aktuální kvalitě surovin.

Inu, došlo i na mě… Abych se přiznala, tak já energetický hodnoty stejně nepočítám – dělá to za mě jeden moc šikovnej prográmek. Ale čistě ze zájmu jsem je začala SLEDOVAT. V přímým rozporu s jedním z mejch původních přikázání: „Vykašleš se na čísla!“

Štěstí, že jsem se neposlechla.

Kdybych nebyla ochotná tohle přikázání porušit, připravila bych se o pár šokujících odhalení, což by byla škoda. Tak například krabička jahodovýho kefíru (půl litru) s jedním procentem tuku mě dokáže zásobit takovým kvantem energie, že by mi teoreticky na den měly stačit dvě a k tomu jako bonus ještě deci a půl. Dvě krabičky jahodovýho kefíru maj v podstatě stejně energie jako šest kilo rajčat. A to je třeba ještě vzít v úvahu, že se jedná o hmotu prakticky tekutý konzistence.

…Ne že by to bylo důležitý. Koneckonců jsem shodila třináct kilo, aniž bych tušila, kolik energie přesně do sebe láduju. Ale je to zajímavý. Místy tak moc, že by z toho mohl bejt slušnej námět na horror

Hubnutí I.

Začala jsem psát odpověď na poslední komentář jednoho kamaráda a u třetího odstavce najednou koukám, že vlastně píšu další příspěvek Anžto pojednává o jednom z mejch naprosto nejzákladnějších poznatků na cestě k zeštíhlení, nabízím ho tímto k přečtení a případnýmu zamyšlení všem pravidelnejm i náhodnejm návštěvám.

K mýmu předchozímu příspěvku Honza Hučín napsal:

• Jsi úžasná. Tohle moc lidí nedokáže – leckdo začne, ale nemá vytrvalost…

Dík Ale ono vlastně o vytrvalost ani tak nejde. Vysvětlím.

Podle mě většina lidí nevydrží hubnout proto, že k tomu přistupujou děsně hystericky. Mají pocit, že na sebe musej bejt drsný, že musej jíst věci, který jim nechutnaj, a odpírat si jiný, který naopak milujou. Že musej nakoupit spoustu cvičebních strojů a pomůcek a trávit na nich tři hodiny denně, ačkoli se nikdy předtím aktivně nehejbali a ani k tomu nemaj chuť… A jak asi dlouho na sebe člověk vydrží bejt drsnej?

Jenže tenhle přístup tak nějak ke kultuře hubnutí patří, alespoň jak jí chápe současná západní civilizace. Schválně, jak by ti znělo, kdybych prohlásila: "Hubnutí je švanda a spousta radosti a uspokojení!". Zákonitě bys mě měl za cvoka. Pradadoxní je, že přitom jedinej skutečně fungující přístup je bejt na sebe hodnej, kterej právě přináší onu radost a uspokojení.

Člověka, kterej potřebuje shodit řekněme patnáct kilo nebo víc, čekaj měsíce, možná dokonce roky soustředěnýho úsilí. Takovou dobu nemůžeš strávit tak, že budeš každej den sám sebe vytáčet nebo přivádět do depresí prováděním něčeho, co se ti protiví. To je spolehlivá cesta k neúspěchu ("Kašlu na to!") nebo do cvokhausu ("Strč si nohu do ucha! Bléééé!").

Kromě neustálýho připomínání si základního pravidla bejt na sebe hodnej jsou klíčový ještě další dvě věci. První z nich je uvědomění si toho, kdo skutečně jsem. Zní to děsně filozoficky, co? Ale je to úplně jednoduchý. Například já se rozhodla zhubnout v momentě, kdy mi došlo, že s osmdesáti kilama nemůžu bejt sama sebou. V hloubi duše totiž nejsem unavená, udejchaná, rozbolavělá, pohodlná, otrávená a pasivní (což patří k třicetikilový nadváze), ale dobrodružná, živá, aktivní a akční a taky se ráda předvádim (nejen na pódiu při zpívání a na divadelní scéně . A k tomu všemu potřebuju bejt fit, potřebuju mít sílu a pružnost, potřebuju mít podobnou kontrolu nad svým tělem, jako jsem mívala v mládí, kdy k mýmu životu patřila gymnastika, plavání, jazz dance, Taekwon-do a jiné S třiceti kilama navíc je tohle všechno dost problematický. Takže když chci bejt sama sebou, musim se odlehčit.

Tenhle první moment je hrozně důležitej. Všeobecně se předpokládá, že lidi chtěj bejt hubenější hlavně kvůli tomu, aby líp vypadali. Podle mě je ale ve skutečnosti málokdo dost ješitnej, aby ho tenhle typ motivace dokázal udržet v potřebným soustředění celý měsíce, nebo dokonce roky. To například hubnutí kvůli zdraví už má mnohem větší šanci, speciálně když ho doprovázej akutní příznaky (bolavý záda, například). Jenže i v takovým případě je dost velký riziko, že člověk spadne zase zpátky, jakmile se mu uleví. Takže podle mýho poznání je naprosto základní otázka komplexního obrazu sebe sama: „Jsem tlustá, mám vysokej tlak, v jednom kuse je mi zle, protože se přejídám, nemám absolutně žádnou energii a všechno mě sere. Sakra, tohle přece vůbec nejsem já!“ Když si člověk dokáže udělat jasno v tom, kdo se ve skutečnosti schovává v tom unaveným a nemotorným těle, je na nejlepší cestě k úspěchu. Tohle nově uvědomělý já totiž může fungovat jako skvělej poradce („Hele, zmrzlina! – Hm. – Nedáme si? – Abych byla upřímná, mám spíš chuť na pomerančovej džus.“ NEBO „Teď si sednu k bedně a dám si pytel chipsů.“ „Já žádný chipsy nechci. Spíš bych někomu rozbila hubu.“ „Fajn, tak si připlácneme na obličej polštář a párkrát si pořádně zařveme.“ „Jo, a pak mu napíšeme sprostej dopis!“ a tak… .

Tou druhou věcí je selekce. Za poslední léta jsem přečetla celý hromady knížek a článků o hubnutí, výživě, cvičení a vším souvisejícím. A vsadim krk na to, že většina tlustejch lidí je na tom stejně. Každej ví, co má dělat. Potíž je, že si taky všichni myslí, že chtějí-li zhubnout, musej tyhle věci dělat VŠECHNY a NAJEDNOU. Blbost! Když jsem v lednu začínala, vybrala jsem si tři chytrý rady: hodně pít, nepřejídat se a nehladovět. O měsíc pozdějc jsem měla o tři kila míň. Jenom díky třem jednoduchejm posunům a díky soustavný spolupráci se svým skutečným já.

A taky samozřejmě díky základnímu pravidlu. Člověk kolikrát zírá, kde všude se dá uplatnit.

• Když se přežeru těchhle vynikajících těstovin, bude mi zle ergo nebudu na sebe hodná.
• Když se přinutim cvičit, přestože se dneska cítim mizerně, bude mi ještě hůř ergo nebudu na sebe hodná.
• Když si odepřu tyhle dva čokoládový bonbóny, na který mám úplně šílenou chuť, budu trpět ergo nebudu na sebe hodná. Když jich sežeru celou krabici bude mi těžko a blbě ergo nebudu na sebe hodná.
• Když se dneska celej den nenajím, protože mám fofr, budu zesláblá, nervózní a bude mi blbě ergo nebudu na sebe hodná.

Hubnout je vlastně úplně jednoduchý

U paty milníku

OFF TOPIC …I když zase na druhou stranu – k psaní člověk potřebuje čistou a jasnou hlavu, že jo. Takže to znamená i slušnou fyzičku (a pořádně okysličenej mozek), že jo. Speciálně když si k tomu psaní ještě přibírá zpívání a divadlo, že jo… Takže ono tohle téma vlastně tak úplně „mimo téma“ neni, že jo

Dneska ráno jsem si navážila 69,9 kilo. Znamená to, že se mi konečně podařilo prolomit sedmdesátikilovou hranici. Skvělý!

Na režim „hubnutí“ jsem po čtyřměsíční letní přestávce najela pěkně pomalu a zvolna (podle základní zásady hubnutí, která zní: „Buď na sebe hodná!“), takže první deka se začala odpařovat až po třech nedělích. Jó, člověk musí bejt trpělivej a musí si pěstovat neotřesitelnou víru v lepší zítřky

Vzhledem k tomu, že většinu zdravejch a smysluplnejch stravovacích návyků jsem si uchovala z počátku roku, stačilo akorát upravit porce a začít dodržovat pravidlo sporýho večerního dojídání se trochu důslednějc (například malej kousek sýra k jablíčku namísto krapet většího kousku . A samozřejmě bylo taky třeba opětovně zařadit pravidelnou (a tím myslím opravdu PRAVIDELNOU) aerobní aktivitu, tedy šlapání na rotopedu u televize. Když jsem před měsícem začínala, dalo mi práci udejchat čtvrt hodiny intenzivní vyjížďky. V tuhle chvíli si standardně ordinuju hodinu a víc, když je čas a nejsem unavená (včera hodinu zkraje odpoledne a pak tři čtvrtě hodiny u Podfukářů, což je bezkonkurenčně nejlepší seriál, kterej se dá v týhle době v televizi naladit – je vtipnej, chytrej a napínavej a vřele ho doporučuju:o). Je úplně neuvěřitelný, jak rychle se tělo dostává do bývalý kondice i po čtyřech měsících téměř absolutního nicnedělání.

Momentálně se chystám intenzivně pracovat na vylepšování svý fyzičky a svýho vzhledu do konce prosince a pak si dám zase pauzu. Bylo by super, kdybych k těm aktuálně shozenejm dvěma kilům dokázala přidat ještě tak sedm, ale vlastně by mi docela stačily i čtyři Ono totiž i šestašedesát kilo váhy by znamenalo o šest míň než v září a o čtrnáct míň než v lednu. Cha chá!

Technická

Honza prý bude zdokonalovat technický pozadí, na kterým odpočívá můj blog. Vůbec tomu nerozumím, ale z jeho vzkazu jsem pochopila, že možná bude docházet k výpadkům.

Takže jestli vás na týhle adrese někdy během léta přivítá bílá nicota nebo chybová hláška nebo nevysvětlitelný geometrický obrazce, NEZNAMENÁ TO, že se tenhle blog definitivně rozpadá z důvodu nevšímavosti na straně přispěvatelky (která má moc práce s hraním Icewind Dale II, psaním povídek nebo nacvičováním dalšího divadelního kusu ).

Zkrátka: omluvte dočasné technické potíže – chyba není na vaší straně!

Děkujeme.

Antikoncepční paradox

S přítelem jsem se rozhodli, že už se nechceme spoléhat jen na kondomy. A tak od soboty polykám pilulky proti dětem.

Brala jsem je osm let, pak následovala tříletá pauza a teď jsem začala znova.

Člověk by řek´, že si může konečně opravdu oddychnout a pořádně si to užít, že jo

Jenže… Stalo se přesně to, čeho jsem se bála: nemám chuť na milování. Fakticky. To prostě musej bejt ty hormony.

Není to paradoxní? Ženský berou antikoncepci, aby si mohly užívat sexu po libosti a bez obav, jenže jakmile se do ní pustí, tak se ona původní chuť jaksi vytratí. Bez pilulek si užívat chtěj a nemůžou, s pilulkama by si klidně užívat mohly, ale nechtěj.

Nemáte někdo podobný zkušenosti?

Nebo ještě líp: neznáte nějakej osvědčenej způsob, jak tenhle nežádoucí účinek antikoncepčních hormonů zmírnit nebo úplně vyrušit?