Blog o psaní

Končíme.

Letošní NaNoWriMo skončilo.

Pro mě úspěšně, i když jsem se dlouho nemohla pořádně rozjet. Místo 1.667 slov za den přibývalo v tabulce sotva pár stovek. V půlce měsíce jsem se nad sebou vážně zamyslela a řekla si, že takhle to dál nejde, a vrhla se do akce. Výsledkem bylo čtyřicet tisíc slov během jednoho týdne. Tři a půl dne psaní. Bylo to zábavný! Bylo to vzrušující! …A taky to bylo nesmírně vyčerpávající.

Mnohem lepší je psát dvě tři hodinky denně řekněme šest dní v týdnu, než hystericky a horečnatě dohánět, co člověk zameškal, protože – když budu upřímná – deset hodin psaní mě dokáže vyčerpat natolik, že svýmu příběhu a postavám už nedokážu věnovat dost pozornosti. Obojí pak bývá stejně unavený jako já. Postavy se jenom bezcílně flákaj po ulicích, nechaj se donekonečna masírovat a hýčkat v luxusních lázních nebo dřepí doma před televizí a pojídaj brambůrky. Nechce se jim nic dělat, nic říkat a samozřejmě ani nic podnikat. A když je přinutim, reagujou otráveným mručením a v akci se chovaj apaticky. („Jestli se nebudeš víc snažit, tak tě zastřelej,“ oznamuju já. „Hm“, zívá navoněnej Temnej Estét opíraje se o kontejner se shnilejma odpadkama.).

Podobně jsem postupovala i loni. Začala jsem psát až jedenáctýho listopadu a zpoždění jsem doháněla desetitisícovkama. Rok předtim jsem tenhle problém neměla. Zvládla jsem v listopadu skoro osmdesát tisíc slov stabilním tempem. A proč? Protože jsem nebyla pohodlná a celej říjen jsem tvořila smysluplnou osnovu. V každý chvíli jsem věděla naprosto přesně, co přijde potom. Je jasný, že se původní plány v průběhu měsíce měnily, občas dokonce dost zásadně. Ale ani jednou jsem se nezasekla s hloupou otázkou: „Co teď?“

Všeobecně se považuju za tvůrčí a svobodomyslnou osobu, která dává přednost spontánnosti před pravidlama a řádem. Jenže z nějakýho důvodu při psaní tenhle přístup nefunguje. Když si sednu ke stolu, že „něco napíšu“, do půl hodiny jsem děsně otrávená, protože většinou ze mě nic kloudnýho nevypadne.

Z čehož logicky vyplývá, že budu-li se chtít psaní věnovat systematicky a pravidelně, bez plánu se neobejdu. Nebude stačit jednoduchej pokyn „Povídku denně!“ Budu muset začít aktivně lovit náměty. Všímat si dramatickýho potenciálu v tom, co se mi honí hlavou po ránu před úplným probuzením, večer před úplným usnutím, ve sprše, při pospíchání na zkoušku Pětníku, na lekcích herectví, při nakupování, v autě… (už se vidim, jak na čtyřiceti kilometrech dálnice mezi Prahou a Poděbradama pětkrát zastavuju, abych si mohla zapsat svý skvělý nápady ).

Bude to náročný. Tak náročný, že práci na tomhle projektu (aktivního až profesionálního přístupu k psaní) asi se smutkem odložim na jaro. Teď totiž hubnu. A nesmějte se! S hubnutím je to stejný jako s čímkoli jiným, když to chce člověk dělat pořádně: je třeba se soustředit, je třeba udržovat si před očima CÍL, je třeba mnohokrát za den volit mezi „budu se držet svý priority“ nebo „radši se pustim do něčeho jinýho“. A já mám vzhledem ke svý přirozeně nedisciplinovaný povaze strach, aby se nakonec oba plány nerozplynuly ve zmateným ztracenu.

Samozřejmě že nepřestanu psát úplně. To dá rozum!…Ale v nejbližších měsících radši ještě zůstanu u svýho svobodnýho, nenucenýho a chaotickýho přístupu.

(Ledaže bych do vánoc shodila třináct kilo, čímž pádem by se jeden projekt uzavřel a druhej by mohl začít. No jo, to by šlo! ).