Blog o psaní

Dokonalej editor pro spisovatele

…slavný i potenciální.

Z vlastní zkušenosti vim, že když mi psaní nejde moc od ruky, snadno se nechám rozptýlit. Stačí pár centimetrů, který musí kurzor překonat na cestě mezi textovým editorem a ikonkou dle vlastního výběru. Ani nevim jak, a už si místo psaní hraju nebo brousim po internetu, případně vybírám nejvhodnější barvu pozadí dokumentu, font a velikost písma, čímž dokážu strávit i celou hodinu.

DarkRoom funguje dokonale protiflákačsky. Jediný, co před sebou uvidíte, je černočerná obrazovka – zleva doprava a shora dolů, na který přibývaj zelený písmenka v jediný velikosti, v jediným stylu (Courier) a v jediným možným formátování (zarovnání vlevo). Můžete provádět základní operace, jako je mazání nebo přesouvání textu, ale nic jinýho se nepovoluje. Soubory se ukládaj ve formátu .txt, tudíž pro účely pozdějšího vybrušování je můžete otevřít v jakýmkoli chytřejším editoru.

Prostě lahůdka, kterou doporučuju vyzkoušet

Končíme.

Letošní NaNoWriMo skončilo.

Pro mě úspěšně, i když jsem se dlouho nemohla pořádně rozjet. Místo 1.667 slov za den přibývalo v tabulce sotva pár stovek. V půlce měsíce jsem se nad sebou vážně zamyslela a řekla si, že takhle to dál nejde, a vrhla se do akce. Výsledkem bylo čtyřicet tisíc slov během jednoho týdne. Tři a půl dne psaní. Bylo to zábavný! Bylo to vzrušující! …A taky to bylo nesmírně vyčerpávající.

Mnohem lepší je psát dvě tři hodinky denně řekněme šest dní v týdnu, než hystericky a horečnatě dohánět, co člověk zameškal, protože – když budu upřímná – deset hodin psaní mě dokáže vyčerpat natolik, že svýmu příběhu a postavám už nedokážu věnovat dost pozornosti. Obojí pak bývá stejně unavený jako já. Postavy se jenom bezcílně flákaj po ulicích, nechaj se donekonečna masírovat a hýčkat v luxusních lázních nebo dřepí doma před televizí a pojídaj brambůrky. Nechce se jim nic dělat, nic říkat a samozřejmě ani nic podnikat. A když je přinutim, reagujou otráveným mručením a v akci se chovaj apaticky. („Jestli se nebudeš víc snažit, tak tě zastřelej,“ oznamuju já. „Hm“, zívá navoněnej Temnej Estét opíraje se o kontejner se shnilejma odpadkama.).

Podobně jsem postupovala i loni. Začala jsem psát až jedenáctýho listopadu a zpoždění jsem doháněla desetitisícovkama. Rok předtim jsem tenhle problém neměla. Zvládla jsem v listopadu skoro osmdesát tisíc slov stabilním tempem. A proč? Protože jsem nebyla pohodlná a celej říjen jsem tvořila smysluplnou osnovu. V každý chvíli jsem věděla naprosto přesně, co přijde potom. Je jasný, že se původní plány v průběhu měsíce měnily, občas dokonce dost zásadně. Ale ani jednou jsem se nezasekla s hloupou otázkou: „Co teď?“

Všeobecně se považuju za tvůrčí a svobodomyslnou osobu, která dává přednost spontánnosti před pravidlama a řádem. Jenže z nějakýho důvodu při psaní tenhle přístup nefunguje. Když si sednu ke stolu, že „něco napíšu“, do půl hodiny jsem děsně otrávená, protože většinou ze mě nic kloudnýho nevypadne.

Z čehož logicky vyplývá, že budu-li se chtít psaní věnovat systematicky a pravidelně, bez plánu se neobejdu. Nebude stačit jednoduchej pokyn „Povídku denně!“ Budu muset začít aktivně lovit náměty. Všímat si dramatickýho potenciálu v tom, co se mi honí hlavou po ránu před úplným probuzením, večer před úplným usnutím, ve sprše, při pospíchání na zkoušku Pětníku, na lekcích herectví, při nakupování, v autě… (už se vidim, jak na čtyřiceti kilometrech dálnice mezi Prahou a Poděbradama pětkrát zastavuju, abych si mohla zapsat svý skvělý nápady ).

Bude to náročný. Tak náročný, že práci na tomhle projektu (aktivního až profesionálního přístupu k psaní) asi se smutkem odložim na jaro. Teď totiž hubnu. A nesmějte se! S hubnutím je to stejný jako s čímkoli jiným, když to chce člověk dělat pořádně: je třeba se soustředit, je třeba udržovat si před očima CÍL, je třeba mnohokrát za den volit mezi „budu se držet svý priority“ nebo „radši se pustim do něčeho jinýho“. A já mám vzhledem ke svý přirozeně nedisciplinovaný povaze strach, aby se nakonec oba plány nerozplynuly ve zmateným ztracenu.

Samozřejmě že nepřestanu psát úplně. To dá rozum!…Ale v nejbližších měsících radši ještě zůstanu u svýho svobodnýho, nenucenýho a chaotickýho přístupu.

(Ledaže bych do vánoc shodila třináct kilo, čímž pádem by se jeden projekt uzavřel a druhej by mohl začít. No jo, to by šlo! ).

Vteřinu po půlnoci...

…to vypukne!

Absolutně nepřichází v úvahu, že bych první hodinu letošního listopadu strávila jinak, než psaním. Děsně se těšim, až si na webu NaNoWriMo otevřu stránku se seznamem zúčastněnejch autorů a uvidím, jak se jim progress bars barví do modra. Až se intenzivní diskuse na fórech ztiší a bude slyšet jenom klapání miliónů kláves ozývající se kolem dokola z celýho světa. Až se ponořim do svýho příběhu zaplavená tvůrčí horečkou. Až se někde uprostřed vyprávění zaseknu, ale nevzdám to, protože budu vědět, že několik desítek tisíc lidí v různejch vzdálenostech od mýho psacího stolu je na tom úplně stejně. Že mi pomůžou, když si o pomoc řeknu, protože mě chápou

…Ještě několik hodin se můžu těšit, nervózně si okusovat nehty a přemýšlet a diskutovat s ostatníma o tom, jaký to letos bude. Jakmile ale vteřinová ručička přeskočí z posledního momentu dneška do prvního momentu zítřka, už to neokecám a budu muset začít makat. Držte mi palce… Nebo ještě líp – pojďte do toho taky! ;o)

PocketMod

O tuhle jednoduchou papírovou hračičku se s váma prostě nemůžu nepodělit

Mně osobně přijde vhod v listopadu, až si budu muset jako účastník NaNoWriMo zaznamenávat každej, i ten úplně nejmalinkatější nápad, abych se náhodou nějak hloupě nezasekla. Ale dovedu si představit, že jí využijou i lidi, co s sebou nechtěj tahat neskladný tlustý bloky ani štůsky kartiček, který maj tendenci se v ten nejnevhodnější moment rozlítávat do všech směrů, a taky už si vyzkoušeli, že na ubrousky v pizzeriích se píše špatně. Speciálně když jsou tmavě modrý.

Povídku denně

Posledních čtrnáct dní jsem se tak trochu otravovala.

Správně bych se měla chystat na nejúžasnější akci roku, totiž NaNoWriMo, totiž napsání uzavřenýho příběhu o padesáti tisících slovech. Už jsem to zvládla dvakrát. Poprvé (s dokonale propracovanou osnovou) mi plány vyšly přímo úžasně, podruhé (přístupem „něco zkus a uvidíš“) jsem se propadla hluboko pod bažinatý dno výsledku byť jen zdánlivě uspokojivýho. Mám za sebou oba extrémní způsoby možnýho dopadnutí – do peřinek maximálního tvůrčího uspokojení i na ostnatej drát deprese a deziluze. Ať už se mi letos povede jakkoli, nečeká mě žádný velký překvapení. Což je dost problém, protože já překvapení miluju. A taky výzvy. Zvlášť ty šílený.

A tak jsem poslední dva týdny brouzdala po NaNoWriMo fórech a hledala element, kterým bych si ten letošní roční trochu oživila. A povedlo se

Jeden sedmatřicetiletej chlápek, kterýho psaní děsně baví, se letos v únoru rozhodnul, že se potřebuje ve svým milovaným koníčku trochu pocvičit, a tak sám na sebe uvalil šílenej závazek: napsat v příštím roce každej den jednu povídku. Nezáleží na žánru, postavách, úhlu pohledu, prostředí a dalších možnejch detailech – jediný pravidlo je stvořit ucelenej příběh. Moudře od sebe nečekal, že každý dílko vzniklý tímhle způsobem bude dokonalý – šlo mu hlavně o to, aby se pořádně spisovatelsky protáhnul. Sice nevím, jak moc je momentálně spokojenej, a já na jeho místě bych rozhodně byla – i když svojí kvótu neplní naprosto důsledně, ke konci října překročil sto padesátku! Úplně cítim, jak mi stoupá krevní tlak a z hloubi duše se mi do srdce a do hlavy hrne bublavá horečka fanatickýho nadšení

Plán na příští rok je tedy jasnej: napsat každej den jednu povídku. A v listopadu budu místo jednoho románu tvořit sérii propojenejch příběhů, protože jinak by moje účast na NaNoWriMo neplatila, a to bych byla děsně nešťastná. A vzteklá. A depresivní. A vzteklá.

Budete se v listopadu nudit? Napište si román.

• O co jde?
• Napsat román o 50.000 slovech (asi 150 normostran) od začátku do konce za jedinej měsíc. Z toho jasně vyplývá, že nejde ani tak o to napsat knihu, která změní dějiny, vezme dech kritikům a vydělá vám na desetihektarový sídlo na Havaji, ale o to užít si co nejvíc vzrušení a nerváků.

• Kdo se může účastnit?
• Kdokoli

• Proboha proč?
• Každej z těch desítek tisíc lidí na celým světě, co se do týhle akce každoročně pouští, má svý důvody. Může to bejt například chuť konečně si napsat něco jenom tak pro radost, aniž by si člověk musel neustále nervózně okusovat nehty při rozmýšlení nad tím, jestli je jeho dílo dostatečně dobrý. Možnost dělat na pařbách obskurní narážky na kapitoly z vašeho románu. Možnost vytahovat se na velký spisovatele velký literatury, kterým z nepochopitelnýho důvodu trvá napsání románu dýl než měsíc…

• Nemusim psát anglicky, že ne?
• Ne.

• Kdy?
• NaNoWriMo začíná vteřinu po půlnoci 1. listopadu a končí vteřinu před půlnocí 30. listopadu. Přihlásit se (zaregistrovat) je možný už teď, ale opozdilci maj šanci až do 25. listopadu. Ano, fakticky je možný zvládnout padesát tisíc slov za pět dní – jsou cvoci, co to zmákli za jedinej den (24 hodin, aby to bylo úplně jasný), akorát že při tom ochrnuli, oslepli a totálně zblbnuli.

• Co za to?
• Kromě pocitu z dobře odvedený práce a sebepřekonání? Když vyhrajete, což znamená když napíšete román o padesáti tisících slovech – kompletní a dokonalej (bohové a androidi), ale klidně třeba ve fragmentech, co spolu souvisej jen vzdáleně, s gramatickýma a stylistickýma nedostatkama, který se daj v pohodě odstranit v prosinci, takže klídek (všichni ostatní), dostanete za odměnu efektní ikonku, kterou můžete přilepit na osobní web nebo používat jako avatara na diskusních serverech (ke shlédnutí v pravém sloupci tohoto blogu), a ještě efektnější diplom, kterej si můžete pověsit na zeď, aby vám připomínal tuhle praštěnou a úchvatnou akci do příštího listopadu, kdy se do toho zase vrhnete

• To je úplná magořina. Neříkej, že do toho někdo fakticky jde!
• Tak tedy k historii:

Počet účastníků / vítězů:
1999: 21 účastníků a šest vítězů
2000: 140 účastníků a 29 vítězů
2001: 5000 účastníků a víc než 700 vítězů
2002: 13,500 účastníků a okolo 2100 vítězů
2003: 25,500 účastníků a okolo 3500 vítězů
2004: 42,000 účastníků a skoro 6000 vítězů
2005: 59,000 účastníků a 9769 vítězů

První ročník proběhl v roce 1999. Partička jednadvaceti Amíků unavenejch konzumním životem se rozhodla prožít něco šílenýho, při čem by ale neohrozili svoje zdraví a životy, a nic lepšího je nenapadlo. Když o tom dneska mluví, používaj výrazy jako „do nebe volající drzost“, „extáze“, „agónie“, a „kofein“. Tedy mimo jiné. O rok později se rozhodli o svou zkušenost podělit s ostatníma a založili si web. Přihlásilo se 140 lidí ze širokýho okolí a informace se začaly šířit. Třetí rok organizátoři očekávali mírnej nárůst v počtu zúčastněnejch, řekněme tak sto padesát lidí. Nakonec jich bylo pět tisíc. Začaly se o ně zajímat noviny a už to jelo. Loni se zapsalo něco k šedesáti tisícům dobrodruhů, a to včetně například Číňanů

Mimochodem, od účastníků se v průběhu akce vybíraj dobrovolný příspěvky, který slouží k pokrytí všech nákladů a budování knihoven pro děti v jihovýchodní Asii (loni to byl Laos).

Já osobně se letos zúčastním potřetí. Po zkušenostech z předchozích dvou let vůbec neuvažuju o tom, že bych si tuhle akci nechala ujít! (V roce 2004 vznikly během NaNoWriMo Melodie nesmrtelnosti, jejichž první polovinu si můžete přečíst na www.saspi.cz). Zkrátka jsem zkušenej mazák, takže kdyby vás zajímaly další informace, s důvěrou se na mě obraťte…

Povídka na SASPI

Poslala jsem na stránky Společenství amatérských spisovatelů svou mini povídku Horečka a vyfásla jsem za jedna!

Vrrrrrauuu…

Skoro dokonalá mašinka

Je to smutný, ale budu se s tím muset nějak vyrovnat.

Mašinka Dana od společnosti AlphaSmart je skoro dokonalá. Dá se pořídit za cenu kolem devíti tisíc. Váží necelý kilo a tudíž je bezproblémově přenosná, má zabudovanou klávesnici standardní velikosti a pracuje i na normálních AA bateriích, což znamená, že s ní lze zapadnou kamkoli a psát a psát a psát libovolně dlouho. To žádnej notebook nezvládá. Displej je sice menší, ale deset řádků textu se na něj vejde v pohodě. A protože bych tohle zařízení stejně chtěla výhradně na psaní, žádný další funkce nepotřebuju.

Až na češtinu.

Jediná nabídka v možnostech regionálního nastavení je země momentálního výskytu a časová zóna. Lokální nastavení klávesnice? Bohužel nikoli. Většinu znaků s diakritikou je sice možný na obrazovku dostat, ale jenom s pomocí pomocnejch kláves. A to bohužel vidinu plynulýho psaní bez přerušovaní úplně vylučuje.

Škoda. Alespoň pro mě. Alespoň myslím.

I když na druhou stranu – pro výrobce taky, protože kdyby byl trochu velkorysejší a nabídl uživatelům možnost pracovat v jejich vlastním jazyce, třeba by se mu zvedly tržby…

Totální krach Velkýho Plánu

Ve čtvrtek ráno odjela moje kamarádka s rodinou na pět dní za kámošem do Německa a dala mi celej svůj dům k dispozici.

Děsně jsem se těšila, že využiju skvělejch pět dní dokonalýho klidu a soukromí k psaní. Ono má totiž přebývání v cizím domě spoustu tvůrčích výhod. Člověka tu nic nenutí uklízet, vylepšovat, komunikovat s příslušníky rodiny. A návštěvy přijížděj akorát ty zvaný. Navíc je všude kolem spousta zajímavejch drobností, o kterejch si člověk může jen tak psát, když dojdou nápady. Například v tomhle domě není jediná místnost, kde by nebylo něco modrýho. Moje kamarádka totiž modrou miluje. Já ji nenávidím, tedy alespoň v prostorách, kde se bydlí. Už to samo je docela dobrej námět na horor, akorát místo děsuplnejch potvor by hlavní postava zešílela z děsuplný přítomnosti modrý barvy, která se dokáže zákeřně ukrývat – člověk si myslí, že už si všechny kritický místa zmapoval, aby se jim mohl vyhýbat (alespoň pohledem), a pak náhodou otevře šuplík s kuchyňským textilem plnej modrejch utěrek, chňapek a modrýho prostírání…

Jinými slovy – vypadalo to na božskejch pět dní připravenejch akorát na duševně vyčerpávající psaní, hotový spisovatelský rodeo. Jenže už ve čtvrtek večer se ukázalo, že se mnou život má úplně jiný plány – dostala jsem horečku a začal mě moc a moc bolet nosohltan. To je u mě příznak začínající choroby, která se snadno promění z zánět průdušek.

Takže místo psaní teď polehávám, piju ovocný čaje, ucpanej nos si léčím kapkama do nosu a snažím se udržet v co největším klidu, protože jestli tuhle nemoc neporazím v počátečním stádiu, budu neschopná čehokoli ještě čtrnáct dnů a nejspíš skončím na antibiotikách. Situace je o to paradoxnější, že tohle je od přemístění se na venkov poprvé, kdy se cítim fakt marod – ve městě jsem touhle chorobou procházela dvakrát do roka. Tady mě schvátila vůbec poprvé. A zrovna teď.

…Copak mi tím asi chtějí vyšší síly naznačit?

Články o psaní na BBC

Na stránkách BBC je spousta skvělejch článků o psaní, který stojí za to omrknout. Mě osobně se moc líbily The Heart of the Story a Develop Your Voice, ale na svý si přijdou i psavci, který zajímá například tvoření postav, dialogů nebo příběhů v nejrůznějších žánrech.