Blog o psaní

Hubnutí I.

Začala jsem psát odpověď na poslední komentář jednoho kamaráda a u třetího odstavce najednou koukám, že vlastně píšu další příspěvek Anžto pojednává o jednom z mejch naprosto nejzákladnějších poznatků na cestě k zeštíhlení, nabízím ho tímto k přečtení a případnýmu zamyšlení všem pravidelnejm i náhodnejm návštěvám.

K mýmu předchozímu příspěvku Honza Hučín napsal:

• Jsi úžasná. Tohle moc lidí nedokáže – leckdo začne, ale nemá vytrvalost…

Dík Ale ono vlastně o vytrvalost ani tak nejde. Vysvětlím.

Podle mě většina lidí nevydrží hubnout proto, že k tomu přistupujou děsně hystericky. Mají pocit, že na sebe musej bejt drsný, že musej jíst věci, který jim nechutnaj, a odpírat si jiný, který naopak milujou. Že musej nakoupit spoustu cvičebních strojů a pomůcek a trávit na nich tři hodiny denně, ačkoli se nikdy předtím aktivně nehejbali a ani k tomu nemaj chuť… A jak asi dlouho na sebe člověk vydrží bejt drsnej?

Jenže tenhle přístup tak nějak ke kultuře hubnutí patří, alespoň jak jí chápe současná západní civilizace. Schválně, jak by ti znělo, kdybych prohlásila: "Hubnutí je švanda a spousta radosti a uspokojení!". Zákonitě bys mě měl za cvoka. Pradadoxní je, že přitom jedinej skutečně fungující přístup je bejt na sebe hodnej, kterej právě přináší onu radost a uspokojení.

Člověka, kterej potřebuje shodit řekněme patnáct kilo nebo víc, čekaj měsíce, možná dokonce roky soustředěnýho úsilí. Takovou dobu nemůžeš strávit tak, že budeš každej den sám sebe vytáčet nebo přivádět do depresí prováděním něčeho, co se ti protiví. To je spolehlivá cesta k neúspěchu ("Kašlu na to!") nebo do cvokhausu ("Strč si nohu do ucha! Bléééé!").

Kromě neustálýho připomínání si základního pravidla bejt na sebe hodnej jsou klíčový ještě další dvě věci. První z nich je uvědomění si toho, kdo skutečně jsem. Zní to děsně filozoficky, co? Ale je to úplně jednoduchý. Například já se rozhodla zhubnout v momentě, kdy mi došlo, že s osmdesáti kilama nemůžu bejt sama sebou. V hloubi duše totiž nejsem unavená, udejchaná, rozbolavělá, pohodlná, otrávená a pasivní (což patří k třicetikilový nadváze), ale dobrodružná, živá, aktivní a akční a taky se ráda předvádim (nejen na pódiu při zpívání a na divadelní scéně . A k tomu všemu potřebuju bejt fit, potřebuju mít sílu a pružnost, potřebuju mít podobnou kontrolu nad svým tělem, jako jsem mívala v mládí, kdy k mýmu životu patřila gymnastika, plavání, jazz dance, Taekwon-do a jiné S třiceti kilama navíc je tohle všechno dost problematický. Takže když chci bejt sama sebou, musim se odlehčit.

Tenhle první moment je hrozně důležitej. Všeobecně se předpokládá, že lidi chtěj bejt hubenější hlavně kvůli tomu, aby líp vypadali. Podle mě je ale ve skutečnosti málokdo dost ješitnej, aby ho tenhle typ motivace dokázal udržet v potřebným soustředění celý měsíce, nebo dokonce roky. To například hubnutí kvůli zdraví už má mnohem větší šanci, speciálně když ho doprovázej akutní příznaky (bolavý záda, například). Jenže i v takovým případě je dost velký riziko, že člověk spadne zase zpátky, jakmile se mu uleví. Takže podle mýho poznání je naprosto základní otázka komplexního obrazu sebe sama: „Jsem tlustá, mám vysokej tlak, v jednom kuse je mi zle, protože se přejídám, nemám absolutně žádnou energii a všechno mě sere. Sakra, tohle přece vůbec nejsem já!“ Když si člověk dokáže udělat jasno v tom, kdo se ve skutečnosti schovává v tom unaveným a nemotorným těle, je na nejlepší cestě k úspěchu. Tohle nově uvědomělý já totiž může fungovat jako skvělej poradce („Hele, zmrzlina! – Hm. – Nedáme si? – Abych byla upřímná, mám spíš chuť na pomerančovej džus.“ NEBO „Teď si sednu k bedně a dám si pytel chipsů.“ „Já žádný chipsy nechci. Spíš bych někomu rozbila hubu.“ „Fajn, tak si připlácneme na obličej polštář a párkrát si pořádně zařveme.“ „Jo, a pak mu napíšeme sprostej dopis!“ a tak… .

Tou druhou věcí je selekce. Za poslední léta jsem přečetla celý hromady knížek a článků o hubnutí, výživě, cvičení a vším souvisejícím. A vsadim krk na to, že většina tlustejch lidí je na tom stejně. Každej ví, co má dělat. Potíž je, že si taky všichni myslí, že chtějí-li zhubnout, musej tyhle věci dělat VŠECHNY a NAJEDNOU. Blbost! Když jsem v lednu začínala, vybrala jsem si tři chytrý rady: hodně pít, nepřejídat se a nehladovět. O měsíc pozdějc jsem měla o tři kila míň. Jenom díky třem jednoduchejm posunům a díky soustavný spolupráci se svým skutečným já.

A taky samozřejmě díky základnímu pravidlu. Člověk kolikrát zírá, kde všude se dá uplatnit.

• Když se přežeru těchhle vynikajících těstovin, bude mi zle ergo nebudu na sebe hodná.
• Když se přinutim cvičit, přestože se dneska cítim mizerně, bude mi ještě hůř ergo nebudu na sebe hodná.
• Když si odepřu tyhle dva čokoládový bonbóny, na který mám úplně šílenou chuť, budu trpět ergo nebudu na sebe hodná. Když jich sežeru celou krabici bude mi těžko a blbě ergo nebudu na sebe hodná.
• Když se dneska celej den nenajím, protože mám fofr, budu zesláblá, nervózní a bude mi blbě ergo nebudu na sebe hodná.

Hubnout je vlastně úplně jednoduchý