Blog o psaní

Chudák kocour!

Dneska mi bylo pěkně úzko.

Jednoho z našich kocourů, černočernýho zbojníka Hráška, se chytlo klíště. Malý kousek nad levým okem.

Hrášek ho s vervou sobě vlastní zahubil, ale ani po smrti se ho ten odpornej miniaturní vetřelec nepustil.

Předevčírem kocourovi oteklo a zrudlo víčko, tak jsem se pokusila ostatky klíštěte odstranit sama, ale neúspěšně – oteklá kůže sevřela zakousnutou hlavičku a odmítla jí vydat. Včera se otok zmenšil na polovinu (původně byl velký jako hliněná kulička na cvrnkání) a taky zesvětlal, takže se zdálo, že je kocourovo víčko zachráněný. Dneska ráno měl Hrášek nad okem velkou rudou bouli. Tak jsem ho naložila do proutěný přenosky, kterou já tak miluju a všechny naše kočky svorně nenávidí, a odvezla ho do Jičína na veterinu.

Celou cestu se mi v hlavě přehrávaly všechny možný katastrofický scénáře: kocoura uspí a on už se neprobudí; kocoura uspí, rozříznou mu zanícenou kůži, odstraní klíště, vyčistí a zašijou ránu, a až se to svéhlavý zvíře probudí, tak si tu ránu rozdrbe, protože ho bude svědit, dostane otravu krve a umře; kocour sice přežije návštěvu veterináře, ale na cestě zpátky se ze samý radosti vyškrábe z bytelný proutěný klece, začne lítat po autě, nabouráme se a umřeme oba…

Zkrátka jsem se klepala a snažila se po cestě alespoň před mňoukajícím kocourem předstírat, že je všechno v pořádku, že se nemá čeho bát a nic se mu nestane. („Hrašíííí…“ „Mňau!“ „Hrašišííí…“ „Mňau!“ „Miňau, miňauky.“ „MŇÁÁÁU!“)

Připravená na všechno jsem vstoupila do ordinace, kde třináctýho prosince uspali mýho osobního, sedm let starýho kocoura, protože mu beznadějně selhaly ledviny (co když teď doktoři zjistí, že Hráškovi oteklo víčko, protože mu taky selhávaj ledviny?!).

Paní doktorka Hráška prohlídla, píchla mu antibiotika, namazala otok hojivou mastičkou na oči, připravila mi ještě jednu dávku antibiotik na pondělí a poslala nás domů. Celkem jsme v ordinaci strávili asi tři minuty.

Uf!

Teď je důležitý, aby ty antibiotika zabraly, protože moje zásoba vnitřních sil na boj s katastrofickejma představama se po dnešku dramaticky ztenčila.

Dodatek:

Celou cestu, tam i zpátky, Hrášek promňoukal a v ordinaci se vyděšeně klepal. Myslela jsem si, že až ho doma vypustím na svobodu, někam si zaleze a bude se přinejmenším půl hodiny vzpamatovávat. Jak se ukázalo, nebyl na tom zdaleka tak zle, jak se snažil mi namňoukat. Když jsem doma otevřela mříž od proutěnýho vězení, v naprostým klidu vypochodoval, protáhnul se, oklepal a šel do kuchyně k babičce zkontrolovat, co má pro něj dobrýho.

Je to zbojník. Fakt. Měli byste ho vidět, s jakým nasazením dokáže bránit území proti kočkám a kocourům, který nemá rád. Ale je to taky komediant. Bylo by dost divný, kdyby nebyl – ostatně je to kocour, že jo…